Once More, With Feeling 1, část 2/2

27. září 2017 v 15:36 | -A |  Once More, With Feeling
"Ne. Rozhodně ne."
"Prosím, Sherlocku. Považoval bych to za obrovskou laskavost."
"Nemám zájem ti dělat nějaké laskavosti. Podej mi tu pipetu."
John po pipetě automaticky sáhl, ale pak se zarazil, založil si ruce na hrudi a opřel se zády o ledničku. "Ne. Nemám zájem ti dělat nějaké laskavosti."
Sherlock se odtáhl od mikroskopu a otráveně si Johna změřil.
"Dětinské."
"Přesně."
Sherlock si povzdechl a natáhl se, aby si pipetu podal sám. "Nejsem dětinský, když s tebou nechci hrát celou tuhle šarádu. Jen zkrátka právě netoužím po cestě do domu, ve kterém jsi vyrůstal a předstírání, že ty a já jsme nějak milostně zapleteni, jen aby byla tvá matka spokojená."
"O které sis myslel, že mi není blízká!" vmísil se John. "Zeptal ses, jestli ses v něčem spletl a já to nechal být. Opravil jsem tu záležitost s Harry, protože to bylo zřejmé, ale to s matkou jsem nechal být, abych ochránil tvé ego, takže to nejmenší, co bys pro mě mohl udělat je-"
"To nebylo třeba." přerušil ho Sherlock, "nemám žádné přehnané ego, které bys mohl zranit."
John nevěřícně vyprskl a Sherlock ho jen zabodl otráveným pohledem. Vrátil svou pozornost mikroskopu, zatímco se John zhluboka nadechl, snažíc se vymyslet jakýkoliv způsob, jímž by Sherlocka přemluvil. Už musel přetrpět několik marných pokusů se vůbec zeptat, než ze sebe celou tu žádost vůbec dostal a teď, když už byla situace konečně celá objasněna (samozřejmě až do těch sebehloupějších detailů), část Johna doufala, že by se Sherlock mohl pro jednou chovat jako normální člověk a projevit trochu soucitu.
Vážně, co si myslel?
"Podívej, Sherlocku, hodně to pro ni znamená a já-"
"Hloupost. Jen nechceš, aby se dozvěděla, že jsi jí lhal. A hlavně nechceš, aby se dozvěděla, že jsi nezadaný, protože by si zase začala hrát na dohazovačku. Tohle znamená mnohem víc pro tebe, než pro ni."
"Dobře, fajn, znamená to hodně pro mě a ty jako můj přítel-"
"Kolega."
"Prosím?"
Sherlock nezvedl oči od mikroskopu, ale John nějak stejně cítil, jak se jeho oči proměnily v kusy ledu. "Když jsem nás představil jako přátele, řekl jsi Sebastianovi, že jsme kolegové."
"Seba...to už jsou věky!"
"Mám excelentní paměť."
"Vždyť si nepamatuješ ani vlastní narozeniny!"
"Mám excelentní paměť na důležité záležitosti."
"Tohle je podle tebe důležitá záležitost?"
Sherlock se tentokrát od mikroskopu odtáhl a zabodl do Johna pohled právě tak chladně, jak John tipoval.
John si zkousl spodní ret a poškrábal se na krku, frustrovaný a neschopný slova, než ze sebe dostal: "Promiň, mrzí mě to, fajn? Mrzí mě, že jsem kdysi dávno řekl Sebastianovi, že jsme kolegové a ne přátelé. Jsme přátelé, okay?"
Sherlockův výraz se vůbec nezměnil, ale jeho pohled přece jen trochu roztál. Naneštěstí pro něj to John zachytil - "a jako přátelé, není tak šílené, abych svého přítele požádal o laskavost. Jo, obrovskou laskavost, ale pořád laskavost."
Teď si pro změnu zkřížil ruce Sherlock a zamyšleně přejížděl pohledem po místnosti. John začal doufat v nemožné, protože to znamenalo, že detektiv alespoň zvažuje jeho prosbu. Konečně promluvil: "Je to tak strašně obyčejné a nudné. Seznamování se s rodiči. Tak rodinné. Bezbožně nanicovaté."
"Vynahradím ti to, slibuju."
"To je další problém, nemáš mi co nabídnout."
John protočil oči. "Jsem si jistý, že něco vymyslíš."
"Libovolná laskavost na oplátku zní vskutku lákavě, ale opravdu to stojí za všechny záporné důsledky, kterým bych musel čelit proplýtváním celého odpoledne ve společnosti tvých bezpochyby příšerně nudných příbuzných?"
Tentokrát probodl pohledem John Sherlocka. "Mí rodiče jsou spoustu věcí, ale nejsou nudní. Oba je mám rád a ne-"
Sherlock ho mávnutím ruky umlčel. "Ale přestaň. Poslední, co bych tak ještě potřeboval, je abys začal hádku o svých rodičích. Jsem si jistý, že mají jisté zajímavé kvality. Koneckonců zplodili tebe a ty máš jisté..kouzlo."
Poslední věta byla vyřčena takovým způsobem, že se John nemohl rozhodnout, jestli je uražený nebo ne, a tak nabídl: "Hele, když pro mě tohle uděláš a zahraješ to se mnou, nechám tě udělat ten příšerný experiment, o kterém už měsíce mluvíš."
"Který máš na mysli?"
John polkl a začal se červenat. "Ten, kde..uhm..p-připevníš elektrody k, no, částem mého těla. Aby-abys změřil...um..."
Sherlock zdvihl obočí. "Když jsem tenhle konkrétní pokus poprvé zmínil, oznámil jsi mi, že je ode mne vysoce nezdvořilé to i jen nahlas navrhnout. Také jsi řekl, že se nikdy nezúčastníš tak ponižující části výzkumu."
"Taky jsem zoufalý!" vyhrkl John nerozvážně, ale hned vystřízlivěl: "Sherlocku, prosím tě. Udělej to pro mě."
Zavládlo dlouhé ticho. Sherlock vstal a udělal několik kroků, prsty zamyšleně spojené pod bradou. John se snažil zůstat trpělivý. Sherlock se zastavil, sáhl do jedné z vrchních skříněk a vytáhl podivně vypadající nádobku. Položil ji vedle svého mikroskopu a John už svou zvědavost neudržel. Nakoukl přes Sherlocka dovnitř a okamžitě zkřivil tvář, když ho odměnil pohled na několik brouků lezoucích jeden přes druhého, jejich drobné nožičky neúnavně kmitající ve snaze utéct ze svého vězení. John už se chystal zeptat, k čemu ta odporná malá stvoření jsou, když se na něj Sherlock vážně podíval. "Provedeš ten experiment bez stížností?"
"Ano."
"A až skončíme, vyplníš dotazník?"
"Samozřejmě."
"Také mne necháš, abych používal tvůj notebook kdykoliv budu chtít po následujících šest měsíců a nebudeš si stěžovat." Sherlock se už ani netázal, oznámil to jako příkaz.
"To...dobře."
"A budu u tebe mít jednu laskavost, jednu zatím blíže nespecifikovanou laskavost, kterou budeš muset naplnit, nehledě na to, co to bude."
"Sherlocku, já po tobě chci jednu laskavost, ne tři..."
"Opravdu? Hm, první - musím jet k tobě domů, druhá - musím se zavděčit tvým rodičům, třetí - musím s tebou sehrát celou tuhle frašku, což-"
"Fajn, fajn, fajn! Dobře, fajn. Jasně, jak chceš."
John si povzdechl, divoce gestikulujíc rukama.
Sherlock se zakřenil. "Výborně. Věřím, že jsme uzavřeli dohodu."
"Skvělé, úžasné, prostě výborné." mumlal John nešťastně.
Vypálil z kuchyně a vydal se do svého pokoje. Hodil sebou na postel a snažil se ignorovat fakt, že trucuje způsobem, jaký by se hodil spíš na dítě v předškolních letech.
Jak tak zíral do stropu, myslel na budoucnost. Konkrétně na pátek. Nedokázal si představit, jak jen by to mohlo skončit jinak, než naprostou katastrofou. Věděl, že by měl zavolat své matce - věděl, že by jí měl všechno přiznat. Ale kdyby to udělal, znamenalo by to pro něj rande s Mary Blátilkou a bůhví kým dalším, koho by mu matka nabrnkla.
Doteď se tomu dlouho zdařile vyhýbal díky jejímu přesvědčení, že potřebuje nějaký čas, aby se vzpamatoval z období v armádě. Teď, když už se jí zřejmě zdálo, že ten čas uběhl, mu bude dohazovat každou podle ní vhodnou ženu.
Pokud teda....
John zabořil tvář do polštáře. Možná nebude tak strašné předstírat, že je Sherlock jeho, jak říkala matka, 'někdo speciální'. Sherlock nebyl zas tak strašný. Možná...
Sherlock vrazil do jeho pokoje. "Johne, ta nádoba s brouky, na kterých experimentuji se omylem převrhla. Po kuchyni nám bujně pobíhá hmyz. Požaduji tvou asistenci při jeho chytání."
John hlasitě zamručel, zvuk však byl převážně pohlcen polštářem. Nebylo tu žádné možná; nemusel si nijak představovat nadcházející pátek. Bude to mnohem víc, než jen naprostá katastrofa. Bude to přímo kolosální noční můra.
 

cottonbol II.

23. června 2017 v 14:41 | blobfish |  MLP
(Mám trochu chuť začít shipovat Fluffle Puff s Fluttershy, ale to je trošku moc zvrácené, ay)

2.

Fluffle Puff nerozhodně popadla vystřihovánku a projistotu si vzala jen své dětské nůžky. Začala pomalounku stříhat, nervózní, že se na ni Chrysalis dívá.
"Ty nerada vyrábíš?" prohodila jakoby nic mezi prací. Z boku viděla, jak se tmavovláska zase stáhla:
"Nebaví mě to."
Tak fajn, nemluv. Špitla si pro sebe v duchu a soustředila se, aby si neustřihla pramen hřívy, což se jí stávalo až příliš často. Když s tebou nechce mluvit, tak nic neříkej.
Naštěstí trpané ticho kvůli hlučné třídě nebylo tak ohlušující, ale Fluffle Puff stejně neuvěřitelně zrůžověla a hryzala se do rtu.
Když jí potom květ konečně podala, Chrysalis se na ni skoro nepodívala a ani pořádně nepoděkovala. Natáhla se pro lepidlo a neohrabaně se snažila ho otevřít, párkrát něco sprostého zasyčela a znovu ho položila zpátky. Založila si ruce na prsou a vzdorovitě se zakoukala z okna. Fluffy vypadala bezradně. Nesnášela, když se musela někomu vnucovat, takže naoko nenuceně sebrala lepidlo, otevřela ho a přisunula ho k ní blíž. Zachytila Candencin pohled, která to celé od katedry pozorovala a rychle se podívala jinam.
Celé to bylo neuvěřitelně hloupé, asi to lepidlo měla prostě jen nechat na pokoji, Chrysalis navíc vypadala, jakoby to snad ani nevzala na vědomí.
Puff sesbírala ze stolu všechny své květinky a šla je odnést dopředu. Cadence se na ni usmála a pochválila ji. Když už chtěla Fluffle Puff odejít, paní učitelka ještě zašeptala:
"Děkuju, že Chrysie aspoň trochu pomáháš. Ona není zvyklá, že jí někdo věnuje milou pozornost, ale jsem si jistá, že je ti za to vděčná." kývla hlavou směrem ke stolu, kde se Chrysalis právě snažila co nejrychleji do konce hodiny nalepit na černý papír stříbrné třpytky.
Fluffy neznatelně pokrčila rameny a nervózně se vrátila. Uklidila si po sobě a rychle si nastrkala do kufříku všechny sešity a voskovky, poněvadž další hodiny měla v jiných učebách, přičemž se na Chrysalis ani jedou nepodívala, aby nevypadala hloupě. Když zazvonilo, byla venku ze třídy mezi prvními a rychle pospíchala ke své skříňce. Tam už čekala Fluttershy, usměvavá a roztomilá, zamávala na ni a Fluffy zamávala zpátky. Když k ní došla, obejmula ji a špitla něco o tom, že jí Apple Jack pověděla o tom, že celou hodinu seděla vedle Chrysalis:
"Nebyla na tebe zlá?" zeptala se tiše a podržela ji za ruku "Na Derpy byla jednou na obědě hrozně zlá, protože do ní omylem strčia, když si šla pro kávu. A to se jí přitom i omluvila!"
"Uhm.." znovu znervózněla "Ne. Vlastně byla docela.. milá. Jakože nebyla nepříjemná, víš?"
Fluttershy nevypadala, že by ji chápala, ale to jí teď nevadilo. Jen nechtěla, aby se to šířilo dál.
"Hlavně to nikomu neříkej," zaprosila nejistě "Nevypadala moc na to, že by se se mnou chtěla dál bavit."
"A opravdu ne?" Fluttershy byla z té myšlenky nadšená "Možná by i chtěla kamarádku jako jsi ty. Já se s Discordem taky spřátelila, protože jsem mu chtěla pomoct."
Fluffle Puff si odfrkla:
"S Discordem je to úplně jinak. Ten.. je přátelský."
"Ale dřív nebyl," opravila ji "Pořád má v sobě ten chaos, vždyť víš. Jen na něj nemyslí tak často, když má kamarády, kteří ho od něj odpoutají."
"To je hloupé," zabrblala "Chrysalis v sobě žádný chaos nemá."
"Mohla by mít, ale ne ten samý druh chaosu," zachichotala se Flutter "Rozhodně by ale neměla být naštvaná, když jí zase s něčím pomůžeš. Nikdo jiný to nikdy neudělal a ty bys mohla být její zachrana. Princezna na bílem koni."

"Vtipy nejsou tvoje silná stránka," šťouchla do ní Fluffy a taky se zahihňala "Chrysalis nemá žádný důvod, aby mě měla ráda a já ji upřímně chápu, ostatní bývají často otravní, i když by to nemusela dávat tak příšerně najevo.

Jak Phil předčítal Danovi na dobrou noc

23. června 2017 v 14:08 | blobfish |  Phan
(spoiler. nic zajímavého se nestane)
(možná 12+)
"Phiwee..?" ozvalo se odněkud z dálky. Phil seděl u stolu v kuchyni a hlídal čas, protože se ještě pokoušel uvařit nějakou večeři. Dan sice navrhoval objednat pizzu, ale nemůžou přece pořád jíst jenom pizzu.
Zdálo se, že se kvůli tomu Dan urazil a šel předstírat, že spí, k sobě do pokoje, ale najednou jakoby se zdálo, že něco chce. Phil vystrčil hlavu ze dveří:
"Potřebuješ něco?"
"Jo." Stále zněl velmi uraženě. Mistr Lester protočil oči.
"A copak potřebuješ?"
"Abys sem přišel, ty idiote." Dan moc dobře věděl, že když bude hrát naštvaného, vzbudí v Philovi nutkání si to u něj nějak vyžehlit. Což se mu teď povedlo, mistr Lester se na chvilku vrátil do kuchyně, o trochu ztlumil plamen na sporáku a vydal se k Danovu pokoji.
Opatrně nakoukl dovnitř, kdyby náhodou měl rychle utéct pryč, ale Dan klidně ležel v posteli a koukal do stropu. Když Phila zaregistroval, otočil se k němu a sjel ho VELICE ZLÝM POHLEDEM.
"Hm." Phil rozhodil rukama "Jsem tady."
Dan se otočil na druhou stranu a něco začal beze slova hledat. Přitom se omylem trochu odkopal a Phila to donutilo naprázdno polknout. Věděl, že Dan většinou spí jen bez trička, ale stejně ho to pokaždé zatraceně vyvedlo z míry. Uvažoval, že by se nenápadně vypařil a svedl to na zkontrolování večeře, protože začal nenávratně rudnout a vší silou se snažil neskenovat jeho příliš odhalená záda a ramena, ale Dan se rychle obrátil zpátky a v ruce držel knížku. To Phila dostatečně zaujalo, že se opět vrátil z tuřínové ke své obvyklé bledé barvě a zvedlo obočí:
"Harry Potter. Co já s tím?"
"Mám nějak unavené oči.." začal Dan líbezným hláskem.
Když nepřišla žádná odezva, trochu mu cuklo v koutku:
"A potřebuju, aby mi někdo chvíli četl."
(možná na pokračování, možná ne, haha, adieu)
 


juhnlok

1. května 2017 v 19:18 | blobfish |  Johnlock
(i'll just leave this here with no explanation cuz why not ( ゚_ゝ゚) )

sHreklock toho rána nevypadal zrovna nejlépe. Když vešel do své kuchyně, Juhn už dávno seděl za stolem, pil kávu a četl si noviny.
"..Co tady děláš?" zabrblal Houmeles a nevědomky mu hrnek vytrhl z ruky, vypil ho až do dna a naprosto omylem ho hodil na zem. Juhn zaražeženě od novin zvedl oči:
"Jste v pohodě?"
"Ovšemž e jsm," rozhodil chapadlama až ke stropu a odtančil d koupelny. Za chvíli se odtamtud ozvalo třísknutí skla a pár španělských nadávek. Když se kudrnatý pudl znovu doplazil do kuchyně, měl přes celý obličej gel na holení a tvářil se jako tracené štěňátko.
"Eh," odkašlal si Juhn "Nepotřebujete pomoct..?"
"-si jo," zaštkal pudlík a nechal se znovu něžně odnést.
Juhn ho postavil před zrcadlo, popadl žiletku a jemně mu začal holit dvoudenní plnovous. Nezapomněl přitom celou dobu cvrlikat ke svému senpai úryvky Shakespeara, to Sherryho uklidňovalo.
"Georgi, já Vás mám rád," zažbrblalo zpod pěny.
"Já jsem Juhn," řekl Juhn.
"Promiňtě, Juhne, já nemluvím na Vás, ale na svůj zubní kartáček, pojmenoval jsem ho George," opáčil Houmles "Ale Vás mám taky rád, nebojte, winkity winkity wink."
Whatson bohužel nevěděl, co winkity winkyty wink znamená, tak se jen začervenal jako pomeranč a pokračoval v opečovávání.
"Víte," nepřestával ovšem konverzovt Sherry "Vlastně Vás mám možná i o trošičku radší, než George.." zamumlal nakonec stydlivě.
Juhn zrudnul jako čerstvě natřeá bílá zeď:
"Opravdu?"
"Opravdu!" Shreklock se konečně osmělil a jemně chtynul ruku, ve které juhn držel žiletku, nonšalantně mu ji vypáčil z rukou, odhodil ji z otevřeného okna a zakoukal se mu do očí, ačkoli juhn teď rozpačitě uhýbal pohledem a hypnotizoval mrtvého krokodýla na stropě.
"Já.." začal konečně po chvíli a párkrát přešlápl z nohy na nohu "Vás mám taky moc rád."
Skoro se nadechoval, že projistotu řekně cosi jako no homo bro dats what c00l dudes do, ale Sherryho rty mu v tom zabránily. Po pár vtěřinách mu došlo, že je skutečně v Houmelesově koupelně, drží se s ním za ruce a romanticky si oslintávají obličej.
Po chvíli Shreck ustoupil:
"No homo."
"no homo," přikývl Juhn, v břiše o lechtaly berušky a přes růžové brýle na Shrecklocka špatně zaostřoval, ale byl to ten nejpknější momet jeho života.

cottonboll I.

17. dubna 2017 v 18:26 | blobfish |  MLP
Já vím, že je hrozně zvláštní shipovat někoho z My Little Pony, ale všichni jsme přece tak trochu divní, přestaňte mě soudit.. :-----)

Once More, With Feeling 1, část 1/2

15. dubna 2017 v 18:12 | -A |  Once More, With Feeling
Začala jsem překládat Once More, With Feeling od autorky Cellard00rs (což je zkrátka dokonalé jméno),
protože jde o jednu z mých srdcovek.
Sice není moc dlouhá, ale zato oplývá vážně dokonalým humorem a Johnovou stupiditou. Žádné varování to snad ani nepotřebuje, celá povídka se totiž odehrává pod přísným dohledem paní Watsonové. O:--------)
Snad leda vás můžu varovat, ať u toho moc nepijete, jinak si poprskáte všechno kolem sebe.

(a kdyby mě snad někdo chtěl vraždit za chybějící originál, může ho najít opět na stránkách www.archiveofourown.org)
-A

Learning Curve 2

15. dubna 2017 v 17:49 | -A |  Learning Curve
Následující den uběhl rychle a John právě umýval stolky zatímco děti odcházely, když si uvědomil, že se má dnes setkat s panem Holmesem. Rychle sundal pár židlí a rozestavěl je kolem stolu surikat, pak sesbíral několik papírů a pero ze své katedry a přenesl je ke stolku. Vykoukl do chodby a spatřil Henryho, jak si povídá s vysokým tmavovlasým mužem, jehož kudrliny nápadně připomínaly ty Henryho. "Pan Holmes?" zeptal se John a vystoupil ze třídy. Ten muž zvedl pohled a věnoval Johnovi úsměv, který však vypadal až příliš formálně. "Ano, pane Watsone. Máme dnes mít schůzku, nepletu-li se?" zeptal se tónem, který jasně naznačoval, že to vlastně vůbec otázka nebyla. "Jo, pojďte dovnitř." odpověděl John a máchl rukou do místnosti v uvítacím gestu. "A můžete mi říkat tykat, jestli chcete. Jsem John."
"Sherlock." opáčil muž, zatímco skenoval místnost pohledem. "Obávám se, že konferenční místnost je dnes obsazená, takže si budeme muset vystačit s touhle třídou. Omlouvám se za ty židle." řekl John a zagestikuloval směrem k maličkým židličkám. Osobně mu nedělalo nijak velký problém se na židličkách pohodlně usadit, ale u někoho Sherlockovy výšky by se to mohlo ukázat jako komplikace.
"Žádný problém." opáčil Sherlock, sedl si a přes kolena, která měl až u brady, na Johna vrhl nejistý úsměv. Henry stál vedle svého tatínka, dlaně zaklesnuté do popruhů svého batůžku. Kmital pohledem mezi Johnem a Sherlockem, jako by si nebyl úplně jistý, co s celou tou situací dělat. Nic však neřekl. John doufal, že něco řekne, když teď má svého taťku, ale takové štěstí neměl. "Můžeš si jít vytáhnout nějaké hračky, jestli chceš, Henry," navrhl John. "nebo můžeš zůstat tady s námi. Jak chceš." Henry se nejistě podíval na taťku, který přikývl a vřele se na něj usmál. Henry mu na oplátku věnoval maličký úsměv, pak odhodil batoh a zamířil rovnou k poličce s magnetkovou stavebnicí. Vytáhl krabici, přinesl ji zpět ke stolu surikat a vysypal její obsah k Sherlockovým nohám, kam si sedl a začal stavět. "Tak jo," začal John. "Takže já bych-"
"Řekni mi, Johne," přerušil ho Sherlock hladce, "jak se muž dostane od bytí vojákem k bytí učitelem ve školce? Tedy, očividně jsi musel z armády kvůli tomu zranění, ale proč hned učit malé děti?" Johnova odpověď nejspíš měla být něco jako: "Věřím, že jsme tady abychom probrali tvého syna, ne mou kariéru." ale místo toho se zeptal: "Jak jsi to věděl?" Sherlock se samolibě pousmál. "Ty fotky, co máš na stole. Na několika jsi v uniformě, ale jsi na nich o hodně mladší. A taky ta pohlednice od kamaráda, kterého zase nasadili. Levé rameno držíš mnohem strnuleji než pravé.." pokrčil rameny. "Tohle bylo docela jednoduché." K Sherlockovu očividnému překvapení se John usmál. "Měl bych tě poslat někam za to, jak jsi vlezlý, ale.. wow, bylo to úžasné." přiznal.
"To není to, co lidi většinou říkají." řekl Sherlock s polovičním úsměvem.
"Oh?"
"Mm, obecně reagují slovy, která nejsou zrovna vhodná pro malá ouška." opáčil Sherlock a blýskl pohledem na svého syna, který zapáleně budoval nějakou pevnost.
John se zahihňal. "Pravda. No, abych byl upřímný, poté, co jsem byl postřelen a poslán domů, jsem vůbec nevěděl co dělat. Šílel jsem z toho, jak celé dny jen sedím doma, a tak jsem začal dobrovolničit ve škole, kam chodí děti mé sestry. Zjistil jsem, že mě baví dělat s dětmi, tak jsem si vystudoval pedagogiku a tak jsem skončil tady." pokrčil rameny a začal si pohrávat s perem. "Takže, co tě přimělo změnit názor na tuhle schůzku?" zeptal se ve snaze obrátit téma hovoru zpět k důvodu, proč se právě mačkali v maličkých židličkách.
"Ah, jistě. No, jak víš, Henry mimo domov nemluví. Výjimečně přikývne, aby odpověděl na otázku někoho cizího, ale to je hodně výjimečné. Proto si asi umíš představit, jak mě překvapilo, že nejen odpověděl na tvé otázky, ale dokonce se zúčastnil celé té šarády s vybíráním rukou." odpověděl Sherlock, složil si ruce a opřel si je o nohy. "Zdá se, že jsi vskutku jedinečný muž, Johne." prohodil sametovým hlasem a upřel na Johna své modrozelené oči. Tohle Johna v kombinaci s Sherlockovým prohlášením trochu vyvedlo z míry.
"Já - um, no, to nevím," vykoktal. "Ale jsem vážně rád, že začal spolupracovat a snaží se komunikovat. Můžu pro něj úkoly různě upravovat, ale bude mít problém ve škole, jestli zůstane částečně němý." dodal vážně.
Chvíli se prohraboval papíry, které měl před sebou a pak vytáhl malý sešitek o rodině, na kterém pracovali, a podal jej Sherlockovi. "To je to, na čem jsme včera pracovali. Koukni se na stranu 'Tatínek'." řekl John s úsměvem. Byl tam pečlivě nakreslený obrázek Sherlocka v modrém tričku, černých kalhotách a černých botách. Usmíval se a držel v ruce cosi, co vypadalo jako mikroskop, jak potvrzoval nápis, který Henry šipkou připojil: 'mykroskop'.
Taky tam bylo několik skleněných baněk (skleňičky) a v pozadí něco, co zřejmě měla být hlava zvířete se sluchátky na hlavě (los). Kresba Sherlocka držela v druhé ruce housle (husle).
John sledoval Sherlocka, jak obrázek studuje. Při zkoumání toho, co jeho syn nakreslil, se usmíval a v rysech mu jasně zářila pýcha. "Je to velmi přesné." okomentoval. "Brilantní práce, Henry." obrátil se na syna, který mu na chvíli věnoval jiskřivý úsměv odhalující všechny zuby, než se vrátil zpět ke konstrukci.
"Opravdu je brilantní." zopakoval po něm John. "Jeho schopnost rozlišovat hlásky ve slovech je daleko lepší, než bychom očekávali od školkáčka na začátku roku. Taky je fantastické, jak při malování věnuje pozornost všem detailům. To spolu všechno doma nějak procvičujete?"
"Hodně si spolu čteme." odpověděl Sherlock. "Občas si něco kreslím při pokusech a Henry to chtěl taky zkusit, tak jsem mu pořídil malou sadu malířských potřeb. Už je vážně docela dobrý, procvičuje se v malování téměř každý den." dodal s nádechem pýchy v hlase.
"Jste vědec?" zeptal se John. "Hm, svým způsobem. Ve volném čase rád provádím různé experimenty a občas je využiji při práci na případech. Jsem detektivní konzultant." vysvětlil Sherlock. John vypadal zmateně. "Obávám se, že jsem o tom povolání nikdy neslyšel." "Oh, samozřejmě. Pokud vím, jsem jediný detektivní konzultant na světě." opáčil Sherlock nonšalantně. "Takže...to jsi něco jako soukromý detektiv?" otázal se John stále zmateně. Sherlock po něm blýskl úsměvem. "Ne. Policie se mnou konzultuje své případy, když si neví rady. Což je často." John přikývl a pak si uvědomil, že se právě podruhé zatoulali od původního tématu. "Zpátky k tomu sešitku. Uvažoval jsem, jestli byste mi mohl říct něco víc o Henryho matce - jestli to teda není příliš osobní. Předpokládám, že doma jste to jen vy dva?" zeptal se opatrně. Sherlock to potvrdil rychlým přikývnutím. "Ano. Jeho matka přepsala všechna rodičovská práva na mě hned poté, co se narodil. Nepřeje si být součástí našich životů. Myslel..myslel jsem si, že Henry to chápe a nijak mu nevadí, že jsou věci tak jak jsou, ale zřejmě jsem se pletl." řekl Sherlock a stiskl rty dohromady v tenkou linku. "Začátek školky může být pro děti velkým kulturním šokem," prohodil John jemně. "najednou zjistí, že ne každá rodina je jako ta jejich a to může být mírně dezorientující. Mohl byste si s ním o tom doma promluvit." navrhl John. "Vynasnažím se, abych to co nejlépe zvládl tady, ale nejsem si jistý, jak daleko to můžu dotáhnout, když se mnou ani není ochotný mluvit. Nejspíš bude taky potřebovat trochu víc času, aby si zvykl na školu a spolužáky." řekl John lehce, přestože si byl vědom toho, že celá věc může být o dost problematičtější. "Mohl bych sestavit seznam knih na tohle téma, co byste si mohli přečíst." nabídl. "Děkuji," odpověděl Sherlock trochu překvapeně. "Cením si vaší ochoty pomoci mému synovi." John se usmál. "Nedělejte si s tím hlavu, jen dělám svou práci." podíval se dolů na Henryho výtvor. "Postavil jsi hrad, aby ses ochránil před draky?" Henry zavrtěl hlavou a trošičku se zamračil, hledíc na Johna s očekáváním v očích.
"Ah....aby ses ochránil před lidmi?" tipnul John. Henry se s úsměvem přesunul blíž k Johnovi, chytil ho za ruce a začal je aranžovat tak, aby byly obě napřažené směrem k němu dlaněmi nahoru. Sherlock vše sledoval s intenzivním zájmem. "Tak jo, chceš si vybrat," začal John. "Je tenhle hrad pro draky, nebo pro lidi?" zeptal se, hýbajíc vždy rukou, kterou předurčil té či oné odpovědi. Henry se zakřenil a vybral si Johnovu pravici, tedy 'draky'. "Hrad pro draky, zajímavé." zasmál se John. "Myslím, že já a tvůj taťka jsme víceméně u konce, co kdybys už začal uklízet?
Henryho hrad se zřítil k zemi s dramatickým třísknutím a John přesunul svou pozornost zpět k Sherlockovi, který na něj zíral, jakoby právě vykonal nějaký neskutečný čin. "No, jestli nemáš ještě něco, o čem by sis chtěl popovídat, asi to bude všechno. Můžete si vzít ten sešitek o rodině s sebou a já ti pak domů po Henrym pošlu seznam těch knih. Co myslíš?" Sherlock zakýval hlavou, zatímco pomáhal Henrymu nasadit batůžek. "Ano, děkuji." odpověděl. "Připravený jít domů?" zeptal se Henryho, který přikývl. "Uvidíme se zítra, Henry," zavolal za odcházející dvojicí John. Henry se otočil, zamával mu a byli pryč. John si s drobným úsměvem sedl k počítači a začal dávat dohromady seznam.

Profesor Holmes 2

14. dubna 2017 v 2:49 | -A |  Profesor Holmes
2) Profesor Homeless
Po zbytek dne Johna naštěstí ani jednu hodinu neučil profesor "Homeless", jak mu začal přezdívat, a kupodivu si zbývající hodiny po Mollyině boku víceméně užil. K jeho vlastnímu překvapení ho zaujala angličtina, kterou vždy nesnášel - ale to ostatně dost možná bylo tím, že John celou hodinu nevnímal jediné slovo výkladu a místo toho bezostyšně zíral na profesora Moriartyho, který byl podle něj "trestuhodně sexy", čímž si vysloužil Mollyino pohihňávání a následný výslech ohledně své orientace. Když odpoledne mířil na vlak, stále ještě se culil při vzpomínce na Mollyino rozhořčení při hádce, který z profesorů je nejhezčí. Vklouzl do nehybného vlaku, posadil se a zatímco pozoroval nově příchozí, přemítal nad tím, jestli jeho spojem jezdí vždy samí důchodci. Zrovna si nervózně pohupoval různými částmi těla do zběsilého rytmu, který mu proudil ze sluchátek do uší, když mu někdo začal bušit do ramene. John si vytáhl sluchátka z uší, otočil se a spatřil rozlícenou stařenku. "Měl byste se stydět, mladý muži! Vlak je přeplněný a vy si klidně zaberete dvě sedadla!" spustila a když se John rychle zdvihl, aby si batoh odstranil z vedlejšího sedadla, spokojeně odkráčela. John mezitím zápasil se svým zavazadlem. Nebyl nijak závratně vysoký, pročež s batohem balancoval na špičkách. Už to vypadalo, že se mu podaří batoh vsunout na své místo bez nehody, když zavrávoral. Vyjekl a zatímco máchal rukama jako větrný mlýn ve snaze nespadnout do klína slečně na protějším místě, dvě silné ruce ho chytily a stáhly zpátky na své místo. John se v duchu snažil zformulovat nějakou děkovnou omluvu, ale jeho zachránce byl rychlejší. "Prokrista, Watsone, já snad ani nejsem překvapen." ozvalo se vedle něj a John ztuhl, když poznal sametově hluboký hlas. Pomalu se otočil a několik nekonečných sekund hleděl do zářivých modrých očí, zatímco se snažil sesbírat. "To jste opravdu vždy tak nemotorný?" prohodil výsměšně tmavovlasý muž, hodil si bez sebemenších obtíží elegantní aktovku z kůže do sítě nad sedadlem, sedl si a obrátil svou plnou pozornost na blonďaté stvoření po své levici. "Tak nějak jsem doufal, že minule šlo o chvilkovou nepozornost způsobenou nervozitou." "Bože." vypadlo z Johna, který se příliš styděl, než aby dokázal přemýšlet. Že vůbec nepřemýšlí si očividně myslel i Sherlock, protože obrátil oči ke stropu a suše poznamenal: "Vím, že jsem téměř dokonalý, ale stále ještě se řadím k lidskému druhu." Když na něj John stále bezhlesně valil oči, trochu znejistěl a zlehka mu zamával dlouhými kostnatými prsty před obličejem. "Haló? Opravdu jsem jen člověk, přestaňte se tvářit, jako byste právě viděl ducha, Watsone." John zrudl ještě víc, když si uvědomil, že se mu právě podařilo vyrobit z jednoho trapasu dva a pokusil se schovat obličej v dlaních. "Watsone?" John však neodpověděl, jen si tiskl obličej a rudl čím dál víc, což profesora začínalo vážně znepokojovat. Naklonil se ze svého sedadla, jedním rázným pohybem Johnovi odtáhl ruce z tváří a pevně mu je svíral, zatímco zkoumal Johnovu metamorfózu v rajče, které těkalo pohledem všude, jen ne po po něm. "Nechte mě být." hlesl po chvíli John a odevzdaně se učiteli přeci jen podíval do očí. Místo pohrdání a výsměchu, které tam čekal, si však překvapeně uvědomil, že na něj Homeless hledí víceméně zaujatě. "Co je to za odpudivou hudbu?" zeptal se náhle a John zaskočeně zamrkal. "Prosím?" Holmes po něm vrhl otrávený pohled. "Vaše hudba-" Zagestikuloval ke sluchátkům pohupujícím se na Johnově hrudi a zkřivil obličej. "-jestli to tedy vůbec hudba je. Co je to?" John ho probodl očima. "Jistě že je to hudba. Rap." oznámil a založil si ruce na hrudi. "Naprosto skvělá hudba, abyste věděl."
Profesor si ho chvíli měřil pohledem a pak se přisunul k Johnovi blíž. Natáhl se po jednom ze sluchátek a vyprostil ho z paží, které si chlapec spolu s drátky tiskl k hrudi. John na něj ohromeně zíral, ale Holmes už mu zřejmě nevěnoval pozornost - s ukradeným sluchátkem vměstnaným do ucha si hlavou pokyvoval do rytmu a nepřítomně hleděl do stropu. A tak si John po chvíli nevěřícně pobaveného sledování strčil druhé sluchátko do ucha a zakoukal se z okna. Profesor Homeless byl dozajista tím nejpodivnějším člověkem, jakého kdy poznal.

Profesor Holmes

14. dubna 2017 v 2:48 | -A |  Profesor Holmes
1) Profesor Holmes
John se dezorientovaně rozhlédl po obrovské hale a povzdechl si. Přesně proto nenáviděl nová místa.
"Promiň, nevíš, kde je ředitelna?" vyhrkl, když před sebou zahlédl postavu. Postava se otočila a John vyplašeně zíral na muže přespříliš vysokého, než aby mohl být student. Do háje. "Formality vás vskutku netrápí, hm?" poznamenal profesor pobaveně a sklouzl po Johnovi tyrkysovýma očima. Pak bez jakéhokoli pokusu o další rozhovor ukázal na dveře po své levici a odplul. Stále ještě mírně zrůžovělý John si chvíli pochybovačně prohlížel nevkusné mosazné klepadlo, než s ním poklepal o dveře. "Dále!" ozvalo se zpoza nich a John vklouzl dovnitř. "Dobrý den, jsem John Watson a.." začal, ale ředitel ho bujaře přerušil. "Já vím, chlapče, já vím! Žádný problémy, tu máš rozvrh." A do napřažené ruky mu místo své pravice vtiskl list papíru. "Kdybys něco potřeboval, dej vědět, ale většinou je tu místo mě zástupce Holmes. Nevrlej chlápek, nojo, ale génius, to ti povidám." ředitel Lestrade potřásl hlavou a pokynul Johnovi ke dveřím. "Měl bys padat, nebo přijdeš pozdě do první hodiny. A rozčílit Holmese, to bych ti hochu nepřál." John několikrát přikývl a vycouval ze dveří. Podivínský ředitel, pomyslel si a raději začal studovat papír, který obdržel. První hodina, kterou byla naštěstí Johnova milovaná biologie, měla začít za pět minut, což znamenalo, že měl John zhruba tři minuty na to, aby našel tu správnou učebnu, pokud chtěl sehnat volnou lavici. Když přesně po osmi a půl minutách konečně objevil dveře označené 221B, ve kterých měla podle papírku probíhat biologie, nesměle zaklepal na dveře a vstoupil. Jen co za sebou zavřel a otočil se do místnosti, propálil do něj povědomý pár křišťálově modrých očí obrovskou díru. "Jdete pozdě." ucedil děsivě vysoký učitel a John zlehka zrůžověl. S tím, jaký je smolař, mu mělo být jasné, že se po ránu ztrapnil právě před neblaze proslulým profesorem Holmesem. "Omlouvám se, pane profesore, jsem tu nový a nemohl jsem najít tu správnou učebnu.." Koutky profesorových rtů se zkroutily do zlomyslného úsměvu. "Tak vy byste potřeboval průvodce, pane Watsone?" John na něj němě zíral. "Smím vás tedy doprovodit na vaše místo? Nebo to uděláme ještě jednodušeji, sednete se přímo před katedru. To by snad mohl najít i váš zaostalý mozek, co myslíte?" John nechápal, proč je profesor tak protivný, když ráno vypadal vcelku sympaticky, a zrovna nad tím přemítal, když jeho mozek konečně zpracoval, co že vlastně Holmes řekl. Strnule se pohnul a zamířil na své nové místo, ale i při tom krátkém úseku se mu podařilo zaškobrtnout o vlastní nohy a byl by upadl, nebýt toho, že ho učitel pohotově zachytil. "Pro smilování boží, Watsone. Měl jste mne upozornit, že jste zaostalý i fyzicky." utrousil jedovatě a znovu mu ukázal na přední lavici. "Co myslíte, zvládnete tam přeci jen dolézt, nebo vás budu muset odnést?" John sklopil zrůžovělý obličej a beze slova se profesoru vykroutil. "Neodpověděl jste na mou otázku." upozornil jej učitel okamžitě a John podrážděně zasupěl. "Umři, kreténe." zahučel si pro sebe. Profesor na něj nevěřícně zíral. "Říkal jste snad něco, Watsone?" John několika rychlými kroky došel ke své lavici a přisedl si k mile vypadající brunetě, která na něj vrhala povzbuzující úsměvy. "Vůbec nic, pane profesore." odsekl a oplatil mu nenávistný pohled. "Zajímavé," opáčil profesor, "myslím, že si vaše nic právě vysloužilo školní trest." John už se nadechoval k rozlícené odpovědi, ale Holmes ho předběhl. "Kdybyste snad měl nějaké námitky, můžeme si o nich povykládat, až tady budete po škole hnít, Watsone, teď, když dovolíte, bych se vrátil k něčemu mnohem zajímavějšímu, než je vaše osoba, a sice kompostu."
Odtrhl pohled od Johna a přejel jím po třídě. "Kompostu, jehož vzorek máte právě všichni před sebou. Kdybyste byli tak laskavi a donesli si mikroskopy, budeme se po zbytek hodiny věnovat studiu bakterií."
*
"Jsem Molly. Molly Hooperová." napřáhla k němu bruneta ruku, jakmile zazvonilo, a John se na ni zazubil. "Bond. James Bond." Potřásl jí rukou. "Asi ses dovtípila, že máš tu čest s Watsonem, ale ocenil bych,
kdybys mi říkala Johne, obávám se, že Watsona mi ten arogantní bastard navěky znechutil."
"Není tak špatný, jak vypadá na první pohled, vlastně je to docela milý a úchvatně inteligentní.." začala Molly, ale rychle zrudla a sklopila hlavu. John na ni nevěřícně hleděl. "Holmes?" hlesl. "Molly, to nemyslíš.."
"Watsone?" Přerušil kdosi jejich rozhovor. John se po hlase otočil a okamžitě mu ztvrdly rysy, když pohledem sklouzl na profesora Holmese stojícího ve dveřích. "Po škole budete jindy, vyskytly se jisté potíže." A bez jakéhokoli dalšího slova se obrátil na podpatcích svých polobotek a odkráčel z místnosti pryč.
"Takže milý, hm?" zahuhlal John směrem k Molly a povzdechl si. "Ještě jsem nestihl prozkoumat rozvrh, co všechno Holmes učí?" Molly nezaváhala ani na sekundu. "Učí hlavně filosofii, ale vede semináře literatury,
hudebních věd, dějin umění, umění dedukce a - jak sis mohl všimnout - biologie a chemie."
John se usmál. "Nech mě hádat, chodíš na všechny." Molly se začervenala. "Ne tak úplně. Co ty? Zapsal ses i na něco jiného od Holmese než biologii?" Johnův úsměv opadl. "Obávám se, že téměř na všechny."

Learning Curve 1

11. dubna 2017 v 21:16 | -A |  Learning Curve
Tak jsem se rozhodla začít překládat Learning Curve od autorky Allfinehere,
originál můžete najít na stránkách www.archiveofourown.org - jinak je to AU Johnlock ff,
převážně jen roztomile vtipná, ale ke konci už trochu pre-slash, ať si někdo nestěžuje.. :-D

-A


John si prsty vyťukával do desky stolu nejistý rytmus, zatímco poslouchal, jak telefon na druhém konci vyzvání, čekajíc na někoho, kdo by jej zvedl. Alespoň nemusel příbuzné složitě nahánět kvůli odpojenému číslu, což se podle jeho názoru stávalo až příliš často.
V polovině pátého zazvonění se někdo konečně ozval. "Haló?" zeptal se melodický hluboký hlas, což Johna mírně překvapilo, ačkoliv si nebyl úplně jistý proč. "Ano, dobrý den, tady John Watson. Mluvím s panem Holmesem?" "Ano, mluvíte." zazněla odpověď a pak se na druhém konci linky rozhostilo ticho. "Eh, dobře. Jo. Učím vašeho syna," začal John. Bohužel to byl nucen říct, protože zájem většiny rodičů o dění ve školce byl tak neskutečně nízký, že někteří rodiče zkrátka ani nevěděli, kdo vlastně je.
"Ano, toho jsem si vědom." přišla však chladná odpověď. No, alespoň to vypadalo nadějně pro to, co mu John potřeboval říct. "Samozřejmě. Volám Vám, protože Henry - no, abych byl upřímný, neslyšel jsem ho říct jediné slovo. Není to až tak neobvyklé, že jsou děti prvních pár týdnů ve školce tiché, než si zvyknou na nové okolí, ale neslyšel jsem ho říct víc než 'dobrý den'. Mluví doma alespoň trochu? zeptal se John. "To dozajista ano. Bez přestání, abych tak řekl." odpověděl pan Holmes bez jakéhokoli dalšího vysvětlení. "Oh, no..tak to rád slyším." opáčil John, který neměl ponětí jak jen pokračovat v konverzaci, vzhledem k tomu, že se pan Holmes zřejmě o Henryho nijak nestrachoval. "Uvažoval jsem, jestli bychom se mohli sejít - i s Henrym, samozřejmě - abychom prodiskutovali, jestli by se dalo Henryho přesvědčit, aby se ve třídě trochu více zapojoval." "To nebude nutné, pane Watsone. Ale děkuji, že se o Henryho tak staráte. Zítra se uvidíte." A s tím zavěsil.
John v mírném šoku několik sekund poslouchal pípání, než telefon také zavěsil. Absolutně nechápal, jak může být pan Holmes tak klidný vůči faktu, že jeho syn ve školce téměř nemluví. Vždyť to ovlivní jeho učení, nemluvě o tom, že nejspíš nebude schopen navazovat přátelství, a to je právě ve věku, kdy jsou úspěšné interakce s ostatními dětmi snad důležitější, než naučit se abecedu. S povzdechem sebral ze stolu stoh papírů. Byl čtvrtek, což znamenalo, že potřeboval opravit úkoly z tohoto týdne, aby je mohl dát dětem na zítra s sebou domů. Vytáhl si podušku s modrým inkoustem a razítko s umívající se hvězdičkou, která hlásala "Výborně!" a začal s ní značit ty úkoly, které byly pořádně vyplněné. Zatímco pracoval, neustále přemýšlel nad tím, jak by jen dokázal donutit Henryho k troše mluvení. Vypadalo to, že preferuje práci o samotě, takže kdyby k němu pro nějaký úkol přiřadil jiného žáka, nejspíš by to nedopadlo nejlíp. Ale brzy začnou dělat cvičení o rodině, tak by snad mohl Henryho přesvědčit, aby se rozpovídal o své rodině. A kdyby se mu to povedlo, možná by to taky Johnovi odhalilo pár záhad o jeho otci.
***
O několik dní později děti do malých sešitků vyplňovaly role v jejich rodinách. Na každou stránku měly nakreslit obrázek někoho z jejich rodiny, jak dělá nějakou práci. John je učil, jak nakreslit lidi jinak, než jen jako změť čar, a byl potěšen tím, co viděl, když obcházel místnost. Když dorazil k tygřímu stolku (každá skupinka u stolku byla pojmenovaná po zvířeti), byl překvapený zjištěním, že Henry nenapsal vůbec nic kromě svého jména. Narozdíl od většiny dětí už Henry věděl, jak své jméno napsat bez chyb. Jeho písmo bylo sice trochu rozklepané, ale jinak jeho písmo nesestávalo ze změti přetočených malých a velkých písmen. John děti povzbuzoval, aby pojmenovaly své obrázky, a byl zvědavý, co Henry předvede. Většina dětí jeho věku by jen napsala písmeno nebo dvě, ale Henry už od začátku roku bez problému psal celá slova.
Jeho papír nicméně zel prázdnotou.
John si k němu přidřepl. "Připravený začít, Henry?" zeptal se ho. Henry se na něj podíval velikýma vážnýma šedýma očima, ale neodpověděl. John otevřel sešitek na první stranu. Hlavička stránky hlásala 'Maminka'. "Tak co tvoje maminka ráda dělá?" Henry zíral na papír, ale stále nijak nereagoval. John to zkusil ještě jednou. "Dělá ti ráno snídani?" Henry zavrtěl hlavou. "Dobře," odpověděl John. "Bere tě na procházky do parku?" Henry znovu zavrtěl hlavou. "Hraje si s tebou?" Zase záporná odpověď. John se na chvíli zamyslel a pak k Henrymu natáhl obě dlaně. "Kdo ti ráno chystá věci do školky? Maminka?" zeptal se a zamával na něj pravou rukou, "nebo tatínek?" zamával levou rukou. Henry okamžitě zdvihl ruku a plácl Johna do levé ruky. Když se tahle metoda osvědčila, odvážil se John k další otázce. "Dělá večeři maminka nebo tatínek?" Henry zase sáhl po levé ruce. Johnovi se ulevilo, konečně se tomu začínal dostávat na kloub. Zeptal se na jednu z původních otázek s pocitem, že ví, jaká bude odpověď. "Kdo tě bere do parku? Maminka nebo tatínek?" Henry si opět vybral levou ruku a tentokrát už se tvářil téměr znuděně. "Tak jo, Henry, co kdybys prostě přeskočil první stranu a rovnou se vrhl na tu další?" navrhl John. "Vzpomínáš si, jak jsme si všichni povídali a já vám řekl, že nemusíte vyplňovat stránky, které obsahují lidi, kteří nejsou součástí vaší rodiny?" připomněl chlapci. Henry jen rychle pokýval hlavou, nadšeně chytil tužku a ponořil se do práce na straně, která byla označena "Tatínek".
Tak to vypadalo, že bude nutný další telefonát panu Holmesovi, a John se na to vážně zrovna netěšil.
***
Když všichni žáci odešli, John uklidil celou místnost a nachystal vše na zítřek. Pak už to neměl jak odkládat, a tak vyhledal číslo na pana Holmese a vytočil jej. Tentokrát byl telefon zvednut hned na druhé zazvonění. "Pane Watsone," ozval se na druhém konci linky hlas, který Johna i podruhé překvapil, což už bylo vážně hloupé, vzhledem k tomu, že už přece věděl, co čekat.
"Ano, dobrý den, pane Holmesi," začal John, pevně rozhodnutý, že tentokrát se nenechá zastrašit. "Volám, protože Henry měl dnes takový problém s jedním z úkolů." na chvíli se rozhostilo ticho. "Problém? Tomu se mi nechce věřit. Henry je velmi inteligentní." "No, nemělo to nic do činění s inteligencí." John trochu zaváhal, ale pak pokračoval. "Vím, že je to trochu osobní otázka, ale vídá se Henry se svou maminkou? Ptám se jen protože jsme dělali takové cvičení o rodině a on vynechal stránku o mamince. Říkal jsem jim, že nemusí vyplňovat strany o lidech, kteří v jejich rodině nejsou, ale Henry vypadal ohledně té stránky vážně ztrápeně." "Ne, nestýká." odpověděl pan Holmes krátce. "Povězte mi, pane Watsone. Jestliže Henry ve škole nemluví, jak se Vám podařilo shromáždit dostatek důkazů k uskutečnění tohoto telefonátu?"
Tohle je vážně podivný způsob, jak to říct, pomyslel si John. Shromažďování důkazů?
"Ptal jsem se ho na otázky a dal mu dvě možnosti odpovědí, jedna spojená s pravou rukou, druhá s levou." vysvětlil John. "Vybral si tu ruku, která reprezentovala správnou odpověď."
"Hm. Myslím, že bychom se měli sejít, abychom si mohli promluvit z očí do očí."
John protočil oči v sloup. Nenavrhoval snad přesně to samé už minulý týden? "Ano, dobře. Můžeme se sejít zítra po školce?" "Dobrá, uvidíme se zítra." a s tím zavěsil.
John si promnul obličej, dlaně mu zadrhávaly na strništi. Tohle opravdu nebude jednoduchá schůzka, ale snad se alespoň dostane na kloub tomu, co se děje s Henrym.

Kam dál